Léta do pole okovaná II. – rok 1915

Konec září byl po roce opět ve znamení konference „Léta do pole okovaná“, která se tentokrát s podtitulem „Noví nepřátelé, nové výzvy“ věnovala druhému roku první světové války. Stejně jako loni proběhlo setkání badatelů v Praze, přičemž bylo rozdělené do tří dní (22. až 24. září).

První dva dny byly věnovány referátům a opět se odehrály v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Třetí den pak mohli zájemci navštívit interiéry Pražského hradu (čehož tým zákopů.cz bohužel nemohl z časových důvodů využít). Vyjma toho byla také večer prvního dne na programu již tradiční návštěva Armádního muzea na Žižkově, kde byla možnost zúčastnit se vernisáže panelové výstavy „Vzpomínky na Sočskou frontu“, kterou poctil svou návštěvou velvyslanec Slovinské republiky J. E. Leon Marc. Výstava je věnována průběhu bitev na řece Soči s důrazem na působení českých vojáků, zmíněny jsou i muzea nebo válečné hroby. Výstavu bude možno v nejbližších dnech shlédnout také v prostorách Dietrichsteinského paláce v Brně.

Samotnou konferenci zahájily proslovy ředitele Vojenského historického ústavu plk. Aleše Knížka a ministra obrany Martina Stropnického. Poté již následovaly první příspěvky, které se zabývaly zejména politickým pozadím druhého roku světového konfliktu. Posluchači se tak mohli dozvědět například od Gerharda Artla o zákulisí vstupu Itálie do války, Richard Stojar pak přiblížil jednání o balkánském území mezi Centrálními mocnostmi a Bulharskem. Zajímavý byl také příspěvek Václava Hořčičky o vlivu ponorkové války na vztahy mezi Rakousko-Uherskem a Spojenými státy americkými, kdy se Rakušané snažili působit jako prostředník mezi Německem a USA, zejména po potopení Lusitanie.

Po politicky zaměřených přednáškách následovaly příspěvky věnované především propagandě za první světové války. Pozoruhodný byl společný referát Eduarda Kubů a Jiřího Šouši „Rakousko-uherská válečná propaganda na poli literatury“ rozebírající počátky propagandy v habsburské monarchii – propaganda byla zpočátku mírná, očekávalo se, že propagandistický účel splní rychlé vítězství. S prodlužující se válkou bylo třeba usměrňovat nespokojenost občanů směrem k nepříteli, dát zprávu rodinám v zázemí o tom, že vojáci v zákopech se mají dobře. Také bylo potřeba opomíjet hrůzy války. Vývoj propagandy v Německu v roce 1915 rozvinul v dalším příspěvku Thomas F. Schneider, přičemž se zaměřil především na změnu hlavního hrdiny pod vlivem technického rozvoje. Obyčejnému vojákovi totiž znemožňovaly konat hrdinské činy moderní zbraně jako např. dělostřelectvo. Stává se z něj pouhý „dělník války“. Naopak začíná propaganda protěžovat „vládce stroje“, tedy piloty či kapitány ponorek.

Další zajímavý příspěvek se věnoval rakousko-uherské šlechtě. Jeho autor Jan Županič v něm důkladně vylíčil příčinu ohromného nárůstu žadatelů o jmenování do šlechtického stavu spočívající ve splnění podmínky účasti na válečném tažení, díky čemuž narostl počet žadatelů až desetinásobně.

Závěr prvního dne se nesl ve znamení sociálně laděných referátů. Ludmila Fialová poukázala na vliv války na demografický vývoj obyvatelstva českých zemí. Například na jaře 1915 klesla porodnost až o 15%, v prosinci 1915 to již činilo 55%… Výrazně poklesl také počet sňatků, naopak charakter úmrtnosti se první dva roky příliš nezměnil. Poté následovaly příspěvky o uprchlících – nejprve Milena Lenderová hovořila o dětech italských uprchlíků a posléze Alena Jindrová blíže představila tábor pro takřka deset tisíc italských uprchlíků v Německém Brodě, který tenkrát čítal přibližně devět tisíc obyvatel. Tábor pro uprchlíky měl vlastní kanalizaci, vodu, kapli, školu a byl dokonce elektrifikován (a to dříve než samotné město).

Dopoledne druhého dne patřilo mezi nejzajímavější z celé konference. Neslo se totiž ve znamení působení českých pěších pluků na východní frontě, přičemž se mnozí přednášející zaměřili také na stále ožehavou problematiku morálky českých vojáků a otázku loajality vůči monarchii či zbíhání na nepřátelskou stranu. Tak například Tomáš Kykal poukázal na příčiny zajetí zeměbraneckého pěšího pluku č. 18 u Sukova na jaře 1915, které spočívaly spíš v nevýhodném umístění pluku a nevybudovaných pozicích. Podobně poté hovořil Richard Lein o důvodech zajetí pražského 28. pěšího pluku. Následoval příspěvek Radima Kapavíka, který shrnoval působení jihlavského 81. pěšího pluku ve druhém roce války, s důrazem na bojové akce v okolí námi zkoumané Výravy na území Slovenska. O rozsahu bojů, kterých se zde pluk účastnil, výmluvně hovoří ztráty – po ruském útoku zbyly z pluku pouhé dvě roty.

Poté Christian E. Reiter osvětlil důvody „zrady“ mladoboleslavského pěšího pluku č. 36, která spočívala v jazykové bariéře mezi německými důstojníky a českými vojáky a nepřítomnosti kulometu v obranné linii. Pluk neměl ani hlídky a dokonce měl být v době ruského útoku opilý velitel praporu. Tyto okolnosti vyústily v zajetí 1300 vojáků pluku. Celkově shrnul morálku českých vojáku ve svém velice zajímavém příspěvku Jiří Hutečka, který zejména poukázal na názorový konflikt mezi Čechy a Němci v rakousko-uherské armádě. Češi si připadali podceňováni a neprávem označováni za zbabělce, naopak tvrdili, že jsou záměrně vysílání do nejtěžších bojů. Zajímavá je skutečnost, že tyto pocity nemají na začátku války ještě nacionální charakter.

Mezi další pozoruhodné referáty lze zařadit ten od Christiana Stachelbecka, který se věnoval 11. bavorské divizi při bitvě u Gorlice. Mimo jiné zde jako příčinu vítězství uvedl převahu těžkého dělostřelectva na straně Centrálních mocností (15 děl na kilometr fronty), proto se ho Němci rozhodli využít i při bitvě u Verdunu (42 děl na kilometr).

Z odpoledních příspěvků lze vyzdvihnout příspěvky Ondřeje Koláře o cestě družiníka Emila Poskera, jejímž cílem bylo zorganizovat povstání v českých zemích nebo Karla Řeháčka o tzv. junobraně neboli vojenské přípravě mládeže v Plzni, která měla pozitivní vliv na fyzickou zdatnost mládeže, což lze považovat za jediný pozitivní vliv války na školství… Zajímavý byl také referát Petera Chorváta o budování pozorovacích stanic v zázemí habsburské monarchie (např. Žilina nebo Trenčín), jejichž účelem bylo identifikování nositelů nemocí při pohybu do vnitrozemí monarchie.

Následoval trojblok přednášek věnovaný památkám na italské frontě. Nejprve Damjana Fortunat Černilogar povykládala o vojenských hřbitovech v údolí řeky Soči, poté Tadej Koren představil naučnou trasu Pot Miru a upozornil na nového průvodce, který vyšel v říjnu a na závěr Marco Mantini přiblížil italský projekt Memento mori zaměřený na rakousko-uherské vojáky, kteří padli na hoře San Michele.

Závěr konference se nesl ve znamení příspěvků věnovaných českým válečným hrobům v zahraničí, archivnímu bádání a také archeologickému výzkumu. Měl zde možnost prezentovat své první výsledky náš tým zabývající se průzkumem bojišť u Stebníka a Výravy a také zazněl příspěvek od našich kolegů z polského Rzeszowa, pojednávající o archeologickém výzkumu reliktů z první světové války v jihovýchodním Polsku. Nezbývá než dodat, že také hrobové nálezy z první světové války mohou být atraktivní, jak šlo vidět na několika různých vyznamenáních či medailoncích, které se podařilo v Polsku vyzdvihnout.

Organizace konference byla opět na vysoké úrovni, jedinou drobnou vadou na kráse, kterou ale nemohli pořadatelé ovlivnit, byl relativně vysoký počet přednášek, které nebyly odprezentovány (celkem čtyři). Celkově mohl účastník konference získat díky příspěvkům zařazeným do programu konference široký přehled o událostech vztahujících se k druhému roku války, ať už se týkaly politického pozadí války, života v zázemí i na frontě, i různých vrstev společnosti. O vzrůstajícím renomé konference pak vypovídá nárůst počtu zahraničních přednášejících, kterých letos do Prahy přijelo 14; celkový počet přednášek pak dosáhl čísla 41.

Novinkou, kterou lze hodnotit opravdu kladně, byla instalace poměrně značného počtu posterů pojednávajících o jednotlivých výraznějších událostech druhého roku války od bojů v Karpatech v prvních měsících roku 1915 (včetně pádu Přemyšle), přes vstup Itálie do války, bitvu u Gallipoli až po pád Srbska na konci roku 1915. Je nutno říct, že postery byly udělány poutavě a text byl doplněn ohromným množstvím dobových kreseb a maleb, včetně výborných propagandistických děl. Z hlediska terénního zájmu našeho týmu pak nejvíce pozornosti sklidil obraz znázorňující ostřelování vrchu Kobyla rakousko-uherským a německým dělostřelectvem…